Ve stínu

Rány skrývá moje srdce,
tají bezmoc svojí.
Brzy již se tělo moje
se smrtí svou spojí.

Unavená, polapená do ošemetných sítí.
Skoro už jsem zapoměla,
že slunce na zem svítí.

Jeho svit a jaho krásu,
tu záři hřejivou,
jež tak dlouho nebyla nademnou.

V hlouby duše chci zpět ten pocit,
ten pocit radosti a štěstí.
Nadruhou stranu, pořád mě ještě
zlá deprese drží v kleštích.

Ovládá mě jak bezmocnou loutku.
Co se jí zachce si semnou dělá.
Směje se když mám slzu v koutku,
co bylo světlé začernila.

Mučila mě, mučila.
Nikdy nemá dosti.
Snad přestane až už ze mě zbydou jenom kosti.