Beznaděj

Je to když miluješ, narážíš na stěnu,
zoufale křičíš, neslyšíc ozvěnu.
Když děláš, že se nic neděje.
Přesto padáš a zmírá naděje.
Jsou to zraňující slova, lidské výrazy –
Všechny ty nevinné, bolestné podrazy.
Je to čekání na zázrak a přesto v něj nevěřit.
Ostatním tvrdit: „tohle rači neřešit,
od toho dál ruce dát!!!“
Bát se, že když promluvíš, budou se jen smát.
Je to schovávat smutek i radosti,
předstírat, že nemáš starosti.
Je to Beznaděj ve zlatém obleku,
Je to když směješ se a je ti do breku.

Je to slyšet, ta ubohá slova:
„Přejde to a začneš znova.“