Zášť

Touha lomcuje mým tělem,
jakoby miliónem jehel,
mě bodal ten krutý osud,
a nikdy snad jako dosud,
svůj osten zášti, zloby,
nebodl tak hluboko.

Myšlenky zvrácené,
okamžiky ztracené,
lásky zhrzené,
krví vše zbrocené.

Touha po jiném těle,
navzdory zášti, zlosti,
lidem i bez krutosti,
vyplněna jest.

Ach, krutý osude,
proč takto konáš?
Svět po mě nebude,
lepší než ten náš.