Hřbitov

Život je pro mne jen už prázdnota.
Den je pro mne jen další potok slz.
Noc má pro mne jen studenou tvář.
Štěstí a touha jsou pro mne jen prázdná slova.

Jen na okamžik jsem si dopřála ten luxus-
uvěřit,že se na mne štěstí usmálo.
Že jedinkrát v životě poznávám,
co je to také přijímat a ne jen dávat.

Ten pocit byl nádherný,
vědomí,že někdo má rád,mě chvíli drželo nad vodou.
To objetí a pohlazení,
mi dalo pocit klidu,bezpečí.

Pak přišla povodeň,smetla úplně všechno.
Opět bych měla být jen a jen milenkou
a nic víc neznamenat.
Naštěstí jsem Ti nedala vše,něco uvnitř mi řeklo,nedělej to!!!
A já naštěstí poslechla.

Ne,pro mne láska opravdu není
a já to zabalila-a tentokrát vím,že je to 100%.
Život mi vše vzal a těch lidí je víc.
Jména jsou k ničemu,
stačí,že je mám všechny vepsaná náhrobním písmem
v srdci,v duši,v životě.

Slzy mi tečou,protože už jsem začla věřit,
ža vše je zamnou a já se za všeho dostala.
Ale ne,už zase klesám a mám toho před sebou strašně moc.

Mé jediné štěstí,které mám,
je jen a jen můj anděl,s nohama jako pavučinky.
Jen ten pro mne znamená,je jediný,
kdo řekne"Maminko,mám Tě rád".

Můj život je puzzle,které už mám složené.
A nezbyly žádné dílky,které by novou naději daly.
Mé srdce je mrtvé,událostmi,
které se mi v posledních dnech staly.

Umřelo vše-teď už to vím.
Láska,něha,touha po dětech,pohlazení,cit.
Zbyl sníh,mráz a led.
Zůstala tma,beznaděj,hluboká temnota.

Jen je strašné vědomí,
že to takhle bude dalších 30,40 let.
Ale snad se v úpné samotě dá naučit žít.
Ale musím své srdce hodit až na dno moře.

A zatížit tím největším balvanem,
což půjde snadno,mé srdce se už v kámen začíná měnit.
A jediný moment,kdy na chvíli mohu všemu trápení ulevit,
je návštěva hřbitova,kde je ticho a je mi tam dobře.

A taky tyhle stránky,kde vše dám na papír
a aspoň na chvíli,odlehčím svému srdíčku.
Naděje umřela a už nepůjde vzkřísit.
Doživotní beznaděj.
A dnes vím-
že jsem pro nikoho nikdy nic neznamenala.
Nikdy neměl nikdo rád jen tak.

Zemřelo vše a já si sakra musím zvyknout.
Jen potřebovala bych obejmout,pohladit a osušit slzy.
Dodat sílu i na soudy,které mě čekají.
A když jsem si myslela,že boží mlýny žačly mlít,
tak,abych já poznala štěstí-spletla jsem se.
Boží mlýny nejsou.
Jsou jen pro mne,jen,myslím si,že už jsem to měla vrácené vše až dost.

Nebo opravdu jsem taková svině,která ještě nedopadla až tak na dno?
Vždyť v životě jsem mockrát pomohla,
něktří díky mne jdou dnes šťastní
a mají vše,po čem toužili.

Vždyť někteří v mém životě,jsou ještě tady.
Držela jsem je nad vodou,
aby v těch nejhorších chvílích přežili.

Já nechci zlato,bohatství....
Chtěla jsem jen být prostě šťastná.
Ale můj život je příliš bezcenný,
abych tu naději měla
a to štěstí měla čím zaplatit.

A proto uvnitř umírám,
už nemám sílu se zvednout,nejde to.
Srdce mám roztříštěné,
duši mám prázdnou.

Pro nikho jsem nikdy neměla žádnou cenu
a nic pro nikoho neznamenala.
Proto mě čeká ten největší úkol,
za vším udělat tlustou čáru.

Jako bych se znova narodila,
tak se musím naučit žít.
Hm,je spousta lidí,kteří umřou sami
a já holt budu jedna z nich.

Mám jen hřbitov a tyto stránky,
kde nacházím vnitřní klid.
Mám to zpečetěné:
štěstí a láska,zdravé děti,
pohlazení,něha,touha,objetí,
milování,mazlení a vše krásné,co život ostatním dává
si nevzaly dlouhou,ale celoživotní dovolenou.
A je na mne,abych se s tím prostě naučila žít.

Jen milenka být nedovedu-
paradoxně jsem jí ale vlastně v každém vztahu byla.
Nikdy jsem nechtěla nikoho k sobě poutat,
jen vědět,že tu i pro mne někdo je.

Každé ráno,kdy otevřu oči,mne čeká těžký úkol,
ten den až do večera přežít.
Už to trvá moc dlouho a vše je mtrvé.

Pro sebe už si nepřeji ani lásku,
nebo něco podobného.
Vždyť byla by to jen další falešná naděje a přání.

Přeji si jen,abych každý prázdný den
a každou prázdnou noc,
která mne až do konce života čeká,
abych v sobě našla obrovskou vnitřní sílu,
to prostě jen zvládnout,poprat se s tím
nevzdat to,vydržet

a hlavně ten prázdný život přežít!!!!!!!