Ranní můra

Jdu po chodníku tou známou cestou,
procházím kolem kostela,
v okamžiku zřím lásku ztracenou,
v tu ránu srdce bije na poplach.

Hlavně ať mě nespatří,
ach bože to zoufalství,
když už ke mně nepatří,
jak bodající nůž..

Rychle měním směr, na lavičku sedám,
svět se se mnou točí,
a pohlédnout do tvých očí?
Na to stále nemám!

Klepu se a slzím, pak projdeš kolem,
jsi krásná a já jenom stín,
tak znovu umírám, tím starým bolem,
pak zůstal jsem tam sám.

Stín, který už nikdy nespatříš.
padlý tvůj anděl, jehož nikdy nevzkřísíš,
naše minulost, na kterou už jistě nemyslíš,
láska, ve kterou dávno nevěříš.

Rozbíhám se, šílím, dál žít už nedokážu,
před náma pryč utíkám,
do nejbližšího trní se hážu,
však bolesti tím neunikám!

A odděrky na kůži?
Ach rudnou mi paže!

_____________________________________

Ležím dál v tom trní,
a hlína se na mě snáší,
popadám dech, chci umřít pro ni,
jsi to ty lásko, kdo ji na mě práší?