Srdce

V tom nesnesitelném tichu mlčky křičím,
třesoucí se rukou za svitu měsíce oči si líčím,
snažím se zapomenout na hříchy své duše,
usmívám se, ale falešně a suše...

Bolí mě pohled na mě samotnou,
stala jsem se prázdnou bytostí, nehmotnou,
v prázdném pokoji další cigaretu kouřím,
víčka těžká, zavřená, po té lásce toužím..

Krvavé víno pomalu dopíjím a toužím více,
líbat Tvůj hlas, šeptat Tvůj dech, dýchat Tvé ruce,
hraji si melodii osamění, hledám zbytky vášně,
a tak nějak se uklidńuji, že to nebude tak vážné.

Jenomže ono to vážné bylo,
není tu nic, co by mi zbylo,
srdce bušící, myšlenky zmatené
následky zklamání sotva znatelné..

Položím své srdce, marně ho konejším,
měla bych ho uklidnit, ale čím, to netuším,
vždyt´ nikdo jiný, jen já ho ranila,
jak jsem mohla? Krutě jsem ho zradila..

Ted´ pláču, modlím se a prosím,
něžně ho hladím, v náručí ho nosím,
ale ono netluče, co ted´, co ted´ dělat mám?
Je to přece mé srdce, pro něj se i života vzdám..