Bez jména..

Strach naplňuje krajinu,
a hlasy šeptají,
v potemnělém listoví.
Pod kterým spočinu,
a nikdo víc se nedozví.
Jak tiše jsem tu zahynul.

Ulehl jsem do trávy a pozoroval měsíc,
náhle vzpomněl jsem si, že přání mám tisíc.
A pak spatřil jsem tu vílu,
jak tančí v rozmáčeném jílu.
Jenž na svědomí má,
černý déšť.

Pozorujíce její kroky ležel jsem dál,
a ta píseň vílí,
náhle mi v hlavě sílí.
A tíží moje svědomí jako černý mrak,
jenž zatemnil mi zrak svou šálou z pavučin.

Má duše volající po odpuštění,
náhle propadne se v prázdnotě všedních dní.
Kde vládne strana lží,
a kde skutky a činy nikoho netíží.
Tak jako mne můj strach,
když osud stane se můj vrah.