Bezmoc

Tolik bolesti co uvnitř mě užírá,
srdce mý černý a nicotný se otvírá,
a sedím vedle tebe a slzy jen kanou,
neměl bych žít, dávno jít stranou.

Dobře mi tak, jen ať zas jaký to je vím,
když bezmoc je mým věčným prokletím,
tak na nic, a bez síly dál,
toho jsem se vážně moc bál..

Že ti nedokážu nijak pomoct,
že ti je na nic i moje přítomnost,
že srdce mi spálila minulost,
že jsem jen marnost nad marnost.

Brečím jak malej, když mi na tobě záleží,
ale moje slzy s slova jen do hlíny náleží,
a nejhorší na všem je, že si to vyčteš,
ač sama za nic nemůžeš...

To já jsem jen slaboch, co nesnese vidění,
tvýho utrpení...
Jsi někdo v koho na tomhle světě ještě věřím,
jsem sobeckej idiot, do pekla mířím.

Když namlouvám si, že můžu ještě někomu k něčemu být,
už nechci víc žít!
Nosím bolest a žádnou radost,
všichni a hlavně já toho máme dost.

Neměl bych se už nikomu do života motat,
mně náleží jen stíny a samota,
jen vesmírný chlad a tma,
touha a nekonečná zima.