Útěk do noci

Kol spoutaných kmenů borovic
voněly suky
a vrané stříbro pod srpkem
průklestem pocestní napolo byli
svítáním předejíti.

Pro rosu jejich oči zřely
držíce se snu jak ona trav
víčka vůkol se otvírala
a barvy právě.

"Odkud vás vede noc?"
ptalo se soucestí u kříže
provlhlé divizny sametově
vyhání mlhu
jež smolně temné pěšiny
ukrajuje sobě před zády.

Jehličí servané perutěmi
a duše poutníků v šlépějích kalní
nad bořinu vzlétnul hřích
kámen o tom všem krví křičí
jdou těla odsud dál
po krocích k žíznivému poledni.

"Nechť vás vede den",
promluvil k cestám křižovaným
vševidoucí jas
dvě skvrny v bezmezné pláni
bělí žár než dlaně mlčky
ztvrdnou na kámen.