Neustále lituju

Panebože, proč se mi tohle děje?
Proč celou noc zas o ní sním?
V tom snu dávno není moje...
Jen v něm s ní ještě promluvím.

Tak bolavá jsou opět slova její,
o tom, jak jsem jí ublížil,
ale můj život už bez ní není,
kéž další vteřiny bych se nedožil.

Její tvář, a její pohled,
slzy se mi derou do očí,
doufal jsem, že mám srdce led,
ale zas se v hrudi otáčí.

A z prachu se jen snažím říct,
jak moc jsem ji miloval,
a po probuzení chci utýct,
zas abych všeho litoval.

Cítím, že život bez tebe nic není,
po letech nepřichází vykoupení,
nedokážu ji utopit v zapomnění.
nic už se v dobré nepromění...

Ach, ani jeden den neuplyne,
aniž bych ji v mysli nepotkal,
kéž i moje tělo zhyne,
když duši jsem už zakopal.

Víc nedokážu být tu šťastný,
a nechci dýchat, až mě mrazí,
kéž oblohu protne blesk jasný,
a na kolena mě naposledy srazí!

Nebo ať ostří mi do hrudi vrazí!