Šero dnů

Šero dnů churavého zahaleno v třpyt světla,
vychladlé tělo v peci kvílí. Zdá se, že teplá.
Vlčice před lstí vážky hbitě uznale smekla.

Oči ubohé vidí rozpínat se kraj lesa,
v němž kapraď horké hřeje srdce, jež krásou plesá.
Všechen bolest činící pach těžkne, k zemi klesá.

Omámený rozbíhá se chtě všechno krásné získat.
Šťasten; neslyše dnes žádné stíny úzkostné vřískat.
Podloubím šedě bloudí havran, jenž chtěl by zde přistát.

Opojeného srazil kořen, jenž trpký je a starý.
Padá do hlubin v ony chmurné zelené páry.
Mlhavě ztrácí se ryby, jež v potoce činí čáry.

Plují v moře otevřené, kde skrz azur dno lze čísti.
Ó ano! Tam kdes v dáli lesové prý jsou čistí.
Já však nemám sílu v ně jít, opět mé ztrouchnivělo listí.