hvězdička

drobná krásná holčička
pod okem se třpití slzička
její život za nic nestojí
když každou noc se tmy bojí

tak rozhodla se jednou jít
a svůj strach pokořit
utekla ven do ulic
avšak temnota má rub i líc

temnou uličkou se nesla
strachy ani nehlesla
co ji čeká tuhle noc?
chrání ji měsíc má tu moc?

nesměle kráčí dál
v tom uvidí velký sál
potichu vstoupí do dveří
kdopak jí tohle uvěří?

stovky těl tam na zemi leží
křičet nesmí jde to však stěží
jediný člověk stojí tam
jediný živý úplně sám

rozhlíží se po svém díle
kůži a oči má poněkud bílé
holčičku spatřil v poslední chvíli
krvavé zuby se do rtu zaryly

soucitu nemaje přiletěl z místnosti
v rukou svíraje něčí vnitřnosti
dívku jen popadl vyhodil ven
holčička utíká byl to jen sen?

najednou strne s bolestí ve tváři
v měsíčním svitu nůž lehce zazáří
hlava se nakloní pomalu dozadu
sama se oddělí při bezmocném pádu

sama ruku tmě podala
a ta ji teď dostala
jen milosrdný měsíc ji lituje
a matka brečí své svědomí spytuje

měsíc ji zachránit nemohl
tak aspoň po smrti pomohl
na nebi svítí hvězdička
je to ta malá holčička

tmy už se vůbec nebojí
o dení světlo nestojí
a tak malá dívka pozbyla života
teď už ji čeká jen věčná nicota