Vyschlost

V náručí smutku se ocitám,
už není jít kam,
není za kým jít,
nejradši bych šel pít.

Ale už jsem unavený,
srdce už je zahozený,
z toho ničeho co žiju,
a sám na sebe si stěžuju.

A naivné sním, jak jinak to být mohlo,
a pomalu pociťuju, to pavučin zlo,
co obtáčí mou mysl, jako nekonečný had,
prahnu tu a žízním nebo mám hlad.

Po něčem, k čemu jsem klíč dávno ztratil,
a nikdo, kdo by mi aspoň naději vrátil,
a nikde, kde bych se dobře cítil,
a není důvod, abych tu dál byl.

Jen už sklapnu, ze světa jsem se všem ztratil..

A nikdo si nejspíš ničeho nevšiml...