Nespravedlnost osudu.

Jela jsem do práce na kole jako každý den. U cesty stálo dítě mávalo na mně jen.

Stálo tam stálo jenom tak,na nebi nebyl ani jeden mrak.

Mávalo na mně malou ručičkou z malou pokroucenou třešňovou větvičkou.

Na druhý den jedu zase,zaskočilo mi a zalklo se mi v hlase.

Pod černou plášti leží malé tělo.Pane Bože doufám,že ho to nebolelo.

Větvičku v ruce s pod černého pláště svírá,chtěla bych si říct,že neumírá.

Kdo za tenhle zmařený život může?Nikdo už tomu dítěti nepomůže.