Hledají si cestu

Hledají si cestu, neprostupnou tichou tmou,
hledají si cestu, každá z nich hledá tu svou.
Chtějí pryč, každá zvlášť a přeci utíkají spolu
a každá patří ke mně, jak židle k jídelnímu stolu.

Chvíli líně jdou, pak jedna přes druhou jak o život utíkají
a jako lupiči pod rouškou noci, přítomnost svou ukrývají.
Volají o pomoc, němě žádají o pouhé obejmutí,
ale promluvit nahlas, je nikdy nikdo nepřinutí.

Hledají si svou cestu skrze vrásky, smutkem vryté do mé tváře,
některá z nich zastaví se brzy a v tichosti sama padá do polštáře.
Každá vždy po sobě zanechá slanou stopu svojí cesty
a žádná nevrátí se zpátky, jako by jim někdo spálil známé mosty.

Potmě hledají si cestu, pro dnešek v převleku smutných dam,
jak já se za ně nenávidím, jak já pro ně sama sebou pohrdám
a ač lidé říkají jim slzy, či ať je znají jako pláč,
pro mne byly, jsou a budou neústupný protihráč.