Výčitky

Jsem jinak než měl jsem kdy být,
že se nakonec vytratil cit?
A dřív jsem se moc rád neměl,
teď nenávist je můj úděl.

Tak zle a špatně, už nechci odraz vidět,
tak prázdný a marný, musím se stydět.
A fronta výčitek netrpělive klepe na mou hlavu,
jak jen jsem se dostal do tohohle stavu?

Jen skončit, co porazit se nedá,
a krásná růže jako vždy odkvétá,
na zahradě smíchu a smutku,
v poli zármutku.

A ve snech snad jen zbytek pouhý,
kousek srdce, trochu touhy,
a jinak už nic nezbývá,
jen minulost pálivá.

Co vždycky z hrobu duše vyrazí,
co mi nohy, když vstát chci, podrazí,
jen díky ní vím, kým jsem kdy byl,
vzkřísit, zapomenout, co dávno jsem pohřbil.

A v odlescích slunce jen její tvář,
skrz její vlasy prochází zář.

Prostě ten nejhezčí obraz tohoto světa.