Duch

Kapky deště v noci proráží vzduch,
sedím opuštěný a zapovězený -jak duch,
a bez pevnýho objetí nechci jít spát,
ač s pocitama se snažím prát.

A žití tu smyslu postrádá,
tak už jen říct tradá,
a vypařit se navždy,
je ještě pomoci, nějaký rady?

Ráno kapky deště dočista utichly,
kéž moje myšlenky navěky odnesly,
ale i nyní o tom samém sním,
že milovat v životě víc nesmím.

Snad je to tím, že jsem zaživa duch,
a neutichá ten nesmyslný v hlavě ruch,
ať podívám se tam v minulost i sem,
dojde mi, že už nikým nejsem.

Nikdy, nikde, s nikým.
Co tu ještě straším...?