Strom

Na místě stojí, ani se nehne,
kořeny minulosti ho svírají v zemi pevně,
hledá v lese sromů, a čeká dne,
kdy mezi nimi stát už nebude.

A uprostřed lesa svoje větve natahuje,
sebevíc se rozpíná, jiných stromů se netkne,
jak nemoc a hniloba ho prostupuje,
kde dřevorubec, jenž korunu mu setne?

Jeho kůra vysychá, jak nepříchází deště,
a pod neustálým větrem listů padání,
ač mohutným zdá se kmen být ještě,
často moře smůly uroní.

I jeho plody dávno všem zhořkly,
už nikdo je víc nechutná,
v letokruzích psané vzpomínky,
a historie šťastná i smutná.