ztracený vzdor

vpořádku drazí i je schován za zdí
neproseděl život za flustrací
tak jako nikdy nechce,neprozradí
neukáže kousek citu před delegací
i bolest vnitřní strachem chlípní

co dokáže osamocená mysl když nekáže
srdce bez smíchu vše ti zakáže
sám putovat světem bez smyslu
i kámínek ležící má větší pointu
sem papír co bez vánku nevzlétne
i strach co světu mysl ovládne

mor se šířejíc neznamená pro lid nic
až potom hledá každý chyby
uznávám že sám nejsem bez viny
i všeho co se stane dýchám splodiny
a stále ten mor neznamená zhola nic

Dokud nepřekročí hraničící část
neuvidíš potají všude ho krást
i jeden obvinil druhého co on sám
tak pohlížel i první co má ten druhý
krádež,vědomí mezi námi stále hasne
i pocit co mám,zůstavám napořád sám

vše je propojeno určitým pohledem
necenzurováno žádným médiem
možnost podívat se na něj nadhledem
z milionů pouze šťastným jedincem
a tady pramení náš strach způsobem
nevnímat svoji realitu a žít cizí sen!