Je to zatraceně těžký

Sedí na kraji proležené postele,
nohy skrčené pod sebou,
nehty zaryté do dřevěné mantinele,
slzy se z víček pomalu kolébou.

Proti ní jen světlo zpod žaluzie
a pavučina s přilepeným komárem,
za chvíli půlnoc rafika odbije,
možná zítra konečně, opálí se kávovarem.

Za tónů pomalé smyslné muziky
se vzpomínky uklidit snaží,
ale vždycky se zastaví nad okamžiky,
co ji táhnou dolů jak závaží.

Už se naučila nevnímat
lži, pomluvy, přetvářku,
něčeho si ale nejde nevšímat,
občas si prostě musí jít pro porážku.

Kdyby ji aspoň nechali být,
nebo se na její názor zeptali,
ale oni si na ni musejí zlost vybít,
na její psychiku nikdy nedbali.

Není silná ostatním čelit,
i když se jí to uvnitř všechno sevře,
kdyby mohla, šla by je zastřelit,
pak do rakve se s dobrým pocitem zavře.

Je to zatraceně těžký.

Ani nevíš jak.