Probuzení

Zas a znova mě stíhá,
myšlenek černý mrak,
když kapka za kapkou se míhá,
pluju sny, troskovrak.

Ve snění se mi uleví,
když krev ze mě pryč steče,
pak bolest zevnitř povolí,
a dech s ní uteče.

Vstanu znovu, kéž bych předstírat už,
nemusel, že tu ještě život mám,
vzít tak ostrý nůž...
a šel bych, šel tam, kde to neznám.

Místo toho hloupě lituju,
že se nikdy nesplní, co jsem si přál,
sám sebe věčně obviňuju,
už nechci tu být dál.
_________________________________________

V tiché místnosti,
jsme jen já a slzy,
s trochou bolesti,
snad ustanou brzy.

Můžu zase předstírat,
že žiju rád.