Ne vždycky jde všechno pojmenovat..

Tvůj hlas z modrého sametu
pronásleduje mě
a já jsem zestárla
v mladičkou volnomyšlenkářku.

Vidím Tě na každém rohu
té ulice šedivé
a moje srdce změněné v hlínu
tluče čím dál slaběji.

Vnímám ten smutek
v tichu padajícího sněhu
a až příliš pozdě si uvědomuju
že vychází ze mě.

Za lesku zimních nocí
hrajeme tu zdánlivou komedii
v poli plném vlčích máků
slyším křídla bílých labutí.

Za zavřenými víčky
vidím Tvoje oči
barvy letního nebe
a pláču..

Zůstanou jen vzpomínky
možná nic víc
co naplní prázdnotu
která jediná neodešla.

Korálek za korálkem
na šňůrku hedvábnou
potichu navlékám..