sníh

tak něžně padá sníh
a já se dívám a dívám
a chlad objímá mě jako milenec
nenasytný a vyprahlý
jako zapadaná krajina
ve které už nic nežije
mrtvo ticho a chlad

a tak vypadá budoucnost
protože já vidím jen šero
ze kterého vystupují obrysy
ztracených přátel
ztracených lásek snů a nadějí
protože minulosti neutečeš
dožehne Tě a nepustí
a okraj útesu se blíží
dochází mi dech a pak pád
ticho

proč proč proč
proč nejde začít znovu
já vždycky budu štvanec
pocitů které nesmím mít
lásky která by mě zahubila
lásky zbytečné jako poezie
lásky která je neopětovaná
a navždy otevřenou ranou v srdci
kolik ještě
kolik ještě mužů projde mým srdcem
a vymaže toho, který tam nikdy nesměl

Ztracená, ztracená provždy
v bludišti plném zakázaných slastí
na které nesmím ani pomyslet
protože pak by už byl jenom
pád
do propasti
ticho, řvoucí a ohlušující ticho
a konec konec konec

proč nemám křídla
proč jsou zlomená
černá jako dehet
pod ledem pohřbená