Dívka z jeskyně

S holýma nohama na kameni seděla,
upřeně zírajíc do tmy listopadu,
každou chvíli se zimou celá zachvěla,
to studený vítr od říčního spádu.

Avšak ani ta tma se už s ní nebaví,
jen zvuky jejího dechu od stěn se odrážeje,
kde tiše poletují ti andělé bezhlaví,
ďáblové totiž zabíjí ty jejich reje.

Vstala a šla ven, nemohla už to dál vidět,
mráz zařízl se do křídového tělíčka,
však ví že před ním nemusí se stydět,
a tak mu beze strachu nastavila víčka.

V té chvíli se jí srdce snad úplně zastavilo,
při pohledu na to všechno v téhle pustině,
vlčí mládě na ni o pomoc zoufale vilo,
s těží šlo k té malé zvláštní dívčině.

Stála a plakala, ty křišťálové slzy,
o zasněženou zemi rozbíjeli se,
zbaběle utíkala, tak moc brzy,
zůstal tam ležet na svém huňatém břiše.

To smečka ho zradila a ta dívka taky,
tím hustým lesem proplétala se,
už začaly brečet ty sněhu plné oblaky,
povídaly jí o té správné trase.

Tak došla až na bělostný palouček,
kde zmateně jsme to pobíhali,
tu a tam byl nějaký hlouček
a naproti nim zas lidé zchátralí.

Strašný rachot, smutek, vztek a pláč,
ostrými slovy jsme si probodávali duše,
s děsem to sledovala, co je tohle vlastně zač,
nemohla a nechtěla uvěřit té své tuše.

Jeden druhého úplně zničit chceme,
bolest uvnitř nás a pak výsměch hlasitý,
býti koni, tak strašlivě to ržeme
a slzy schováváme za ty černé hábity.

Chtěla utéct dál, ale už nebylo kam,
musela zůstat a se vším se smířit,
tohle to nebyl vůbec žádný klam,
ani pohádka,
jen pravdou jsem tu chtěla hýřit.