Máky...

V království, pod peřinou z hlíny,
žije slečna, co pyká za své činny.
Hledala volnost, našla ji v hrobě,
Chtěla jen lásku, co měla v tobě.

Hlína ji tíží, nemůže dýchat,
andělé, démoni budou ji hlídat.
Na cestě do světů, které si vysnila,
pokaždé jiného, ze svých chyb vinila.


Dusí ji slzy, uvízlé v krku,
přebrala nezralých zrníček máku.
Rudá to smrt, co zničila duši,
natrhej máků, slaměnou nůši.

Bolest ji vyrvala, ze spárů smrti,
stejně ji dohnala, a tak teď platí.
Dva metry pod zemí, kráska tam leží,
umřela jinde, ve světě bez lží.

Na hrobě máky, červeně kvetou,
tak pořád dokola, hlavu jí matou.
Věčný je úsměv, na bledých rtech,
dostala umělé lásky, plný, červený měch.