Deprese

Ztrnulý, jak nemrtvý zombie v hrobě,
s protnutým svým živým srdcem stíny noci,
v té nemilosrdně kruté pro mě době,
jež zoufale směřuje ke svému konci.

Oslepený temných přeludů záblesky,
moje lidské oči utopené ve tmě,
umučené vytěkanými obrázky,
zasutými v černé schránce duše na dně.

Ke snídani krajíc žluči jak pelyněk,
šedivá obloha pokrývající svět,
třeštící hlava plná prázdných domněnek,
smutek až do dálky mnoha světelných let.

Krvelačná touha v mém bolavém těle,
nechat v mukách pojít všechno, co je živé,
a marná touha dostat se někam vedle,
z té pasti, kde je dnes vše tak hrozně divné.

Ty domnělé potenciální milenky,
přítulné děvky pro všechny, kromě tebe,
marně mě stravují naivní myšlenky,
o lásce, která se dotýká až nebe.

Komunikace kolem s lidmi o ničem,
nic, co by stálo za nějakou pozornost,
balast prázdných floskulí jak rány bičem,
pro trpící mozek jsou holá zbytečnost.

Další den bude zas pohřben v kryptě zmaru,
kde sfinga štěstí si žalem prokousla ret,
bude to jak kocovina v levném baru,
zahnívání na několik tisíců let.