Hovor

Na štědrou noc,
nejpodivnější dar,
jsi na mě nějak moc,
a já všeho zmar?
Klepu se, slyším tě,
nemůžu dýchat,
poslouchám slova tvá,
trapná chvíle ticha..
A říkám si, že bych měl,
něco říct, říkám blbiny,
teď ani nevím o čem jsme mluvili,
jak se klepu?!
Radši se posadím,
to se mi nestává,
čím je to čím,
snad tím ležením?
A tvým hlasem,
odpusť, už nevím, kdy jsem
si s někým tak hezky povídal,
i přes ten sebetřas.
A nejsi jen sen,
já tě opravdu slyším!
Moct zase ve dne snít,
a věřit a pak,
čas s tebou hrozně utíká.
Po pokoji chodím.
a směju se, že ty už taky.

Nabízíš důvěru, společnost,
víc, než jsem ještě kdy čekal.
Nechci mít, ale obav mám dost,
snažím se ničím nezklamat.
Takže to pak nejsem tak docela já...

Místo slov v hlavě převracím,
jak jsem ti asi k smíchu,
vždycky vše důležitý pokazím!

Až se mi vysměješ,
normálně čekám..
I když vím, že to neuděláš!
Asi trému s tebou jak malej mám.
Snad omluvou, že nejsi mi lhostejná.

Nakonec píšeš, že se ti hezky povídalo,
to mi taky, i když nevím, snad se to dalo,
(/neen kůi sigálu-)

Chtěl bych s tebou snít.