Vzpomínka

Zasmušilé sklo dveří protější prázdné kanceláře,
stará vizitka na zdi se jménem mrtvého kamaráda,
zbytečně klepu, vím, co se stalo, nikdo neodpáře,
jenže tak těžko se mi překonává citová bariéra.

Tu ve spěchu odstrčená od stolu prázdná židle trůní,
již nevrátí se ten, co navždy se vymanil ze zákona tíže
a na opěradle pomačkané tričko s povědomou vůní,
jako již k nepotřebě odložená natrvalo života kůže.

Na stole se povalují umaštěné, rozviklané brýle,
jakoby posmrtná maska kopírující vlídný obličej,
v odřených sklech se ještě zračí ty šťastné chvíle,
zaznamenané očima člověka, neznajícího beznaděj.

Skříně, zásuvky, s duševním, k nezaplacení bohatstvím,
snad ze všech oborů obepínajících celý náš svět,
z piety není síly to všechno vytřídit, prozatím,
stále čerstvý obsah konzervy času za desítky let.

Vyčichlá káva Jihlavanka v neumytém hrníčku,
hovězí polévka v prášku a již zkamenělý rohlík,
adventní svíčka nachystaná na Vánoce na talířku,
dojímavě prostý, nekonečně skromný lidský pomník.

Věci, které pro mě mají cenu vzácných relikvií,
"všechno je to pro vás, kamarádi, na památku",
slyším známý hlas s koncentrovanou nostalgií,
"a zkuste si na mě někdy vzpomenout na oplátku".

Mementa mori jsou události, které nechápeme,
nejsme na ně nachystaní a přicházejí bez varování,
a jako s nelogickými se s nimi smířit odmítáme,
bezmocnost naše vůči osudu je tak k uzoufání.