Dopis na rozloučenou

Třesoucí rukou tužku zvedám,
začínám tyto řádky psát,
nikdo se mě neptá, jak to zvládám,
měla bych se už jen smát?

Oči plné bolesti mám,
rty sevřené úzkostí,
cítím, že to brzy vzdám,
duše má se přemostí.

Již nikdy nespatřím světlo světa,
chuť žít zmizela mi v tmách,
nespraví to žádná hloupá věta,
slzy kutálejí se po zemi jak hrách.

Hrách, který život zadupal do země,
cítí teď jen bolest hroznou,
takový pocit zevnitř užírá mě,
jako když matce dítě vezmou.

Sbohem matko, matinko,
smrt si pro mě přichází,
cítím, jak se blíží malinko,
život mi z těla odchází.

Milovala jsem život,
milovala jsem vás,
přátelé mí drazí,
ať vám to jde snáz!