Nepopsatelné prázdno

Sedím kousek od Tebe,
stačí natáhnout ruku a dotknu se Tě.

Mezi námi je, ale strašné prázdno.

Snažím se něco číct,
přiblížit se Ti,
nic mě nanapadá...

Znovu padám na dno.

Chci Té políbit,
ale chybí mi k tomu odvaha.
Smůla, když člověk zaváhá -
- chvíle se mu už nemusí naskytnout.

Sedíme od sebe pár centimetrů.
Nekonečně dluohých centimetrů...
a já stále váhám.

Bez Tebe,
nepřetržitě na dno padám.
Skoro to vzdávám,
když mě najednou chytáš...

To opojení,
že jsme si o něco blíž.
Nic to přece není,
lehčí se zdá být můj kříž
a trnová koruna,
jenž mění se ve svatozář,
kterou Ti dávám...

Nádherná chvíle,
ale pořád tu cítím
tu prázdnotu.

Jsme si blízko a zároveň tak daleko...
neumím zničit tu samotu,
co mě škrtí,
když sedím těch "pár" centimetrů od Tebe.

Miluji Tě...