koěka neni falešná

V tichém domě spícím,
jen větrem profukujícím.
Našlapuje kočka černá,
svému mrtvému pánu věrná.

Očka ji do tmy svítí,
ve váze na stolku vrhá stín zvadle kvití.

Už pár staletí žije tu samotinká,
kočka hebká, malinká.
U těla pána svého,
již dlouho mrtvého,
neschopna pochopit,
že on už se nikdy nemůže vrátit.

Jak ráda by vyměnila nesmrtelnost svou,
jen za krátkou chvíli s osobou milou.
Na hrudi jeho každé ráno usíná,
jejich svět se v tu chvíli prolíná.

Tak je to noc co noc,
napořád a na večnost