Neumět

Duše její bělá se jak cukr
v chuchvalci černého prachu
a ty
málem dáš se na úprk,
proč,
proč tolik paniky, strachu?

Její slzy čekají na tebe,
až otřeš je jemnými slovy,
co ona pomalinku vstřebe,
ale kde je máš?
Zatím jen dáváš jí okovy…
ubližuješ, trháš.

Jak? Co? Proč nikdo tě to nenaučil?
Utíkáš, v hlavě pusto, černá díra,
snad jakoby osud tě svou silou omráčil
a hlavu do kleští bezcitně svíral.

A ty...uvědomuješ si to zas,
nemáš tuhle obyčejnou lidskost,
možná ale že není to v každém z nás,
možná taky chce to jen čas,
otevřít tu hlubokou vnitřnost,
možná.

Možná jednou budu umět pomoci,
však nejdřív měl by někdo zachránit mě,
ať vím, jak se to dělá,
jak vysvobozuje se z lesa bezmoci
a nebýt přitom děsem oněmělá.