Vždycky jsme to my...

Na zamlžená okna,
kreslím odraz tvůj.
Kam jsi utíkal,
když křičela jsem ,,Stůj"?!

Netušíš jak osamělá,
snila jsem svůj sen.
S prázdnotou,
den co den.

Abys věděl,
že bez dir v žilách,
bych nepřežila.

Kam se poděla,
ta poslední naděje,
že se nic neděje,
když se propadneme tmou?!

Tyhle díry v žilách,
jako němá výčitka těch prázdných očí,
co doufaly, že to skončí,
když se stanou,
jednou stranou
z týhle prázdný tmy.

Tak řekni,
proč zrovna my?