Teskno

Na hrudi takový až příliš zvláštní tlak,
jak kdyby nemohla se na chvíli nadechnout,
do náručí obejme ji ten vtíravý pocit tak,
že dovolí jí jen s těží povzdechnout.

Ten pocit, byl tu vždycky, přemítá,
i když přicházel čert a Mikuláš,
i když kruh lidských bytostí odmítal,
když nikdy nebyla ta zatracená kuráž.
Copak to byli lidé?

Nevím, vždyť jsem byla ještě takhle malá,
však všechno navždy uvízlo mi v paměti,
až někdy jak kamna mi hlava horce sálá,
jak horečně snaží se mě rozbolavěti.
I když já nechci…

Teskno po tom všem, co se nikdy nestalo a mělo stát
a po těch lidech, které nikdy jsem nepotkala,
teskno po momentech, které čas neumí zpátky zavát
a po promarněných chvílích, na něž se jen zpovzdálí dívala.

Teskno po tom objetí, které nikdy od nich nebylo
a po té útěše, kterou znám jen z filmů,
teskno po ztrátách, kterých stejně zas přibylo
a po těch okamžicích, kdy k někomu nebezpečně přilnu.

Teskno po chvílích, kdy v samotě jste mě nechali
a po krásných časech, které už nikdy nebudou,
teskno, když smáli jsme se a dělali si naschvály
a po slovech, co tu visí a vždycky zbudou.

Teskno po těch duších, co už nikdy neuvidím
a po hodných bytostech, co ohroženým druhem jsou,
teskno po tom, co bude, až se zase probudím,
jestli budu pořád tou duší svou.

Sice zanechali jste na mě velkou stopu, stín,
co drží se mě jak přisáté klíště,
však co bylo, bylo…co víc s tím?
Teď jen potřeba soustředit se na další příště.