Jako nic

Jako prach vzduchem vířící,
tak cítím se já,
má mysl prázdnotou hýřící,
Bože, snad se mi to jen zdá.

Jako klidně plynoucí vodu v řece
ostatní co chvíli mě míjí,
však někdo musí mě vnímati přece,
stejně jako cítí jed zmijí.

Pro ně jsem nic,
pouhé zrníčko písku,
ať berou mě v potaz víc,
nechci mít jako pták klícku.

Nemusím žít v nádherném paláci,
toužím po náklonnosti,
vždyť mé srdce krvácí
a brzy bude míti dosti.

Tak proč? Ptám se stále.
Proč za vše můžu já?
Ten pocit vrací se neustále
a v mé duši místo zabírá.