Zlomená křídla

Chybami se člověk učí,
vzpomínky mě v hlavě mučí.
Není to tak dlouho, co psala jsem jednu básničku,
myslela jsem si, že svět kolem sebe mám v malíčku.
Řádky samy narůstaly,
prsty mé s lehkostí psaly.
Věnování na konci básně,
tenkrát bylo všechno jasné.
Pak ale zatáhly se mraky
a důvěra mizela pomalu taky.
Bolest hlavy, v očích slzy,
rány pěstí, jít spát brzy.
A ve snech zapomenout rychle,
ve čtyřech stěnách bílé krychle.
Smutný pohled na falešný lesk,
přišel jako z čistého nebe blesk.
Uvědomění si spousty věcí,
takhle já to přeci nechci.
Ta básnička – před měsíci – zdá se mi před léty,
už nikdy tam stát nebudu – teď zlomilas mi křídla TY!