Vločka

Jak bezduchý robot oddaně kráčí
mezi shluky vloček unavených,
kde jedna druhou za ruce vláčí,
společně tvoří pouto sil zotavených.

Společně všechny, až na jednu zapomenutou,
co osaměle padá do nekonečné tmy,
mizí v tečku do onoho světa ulehnutou,
upadnutou až na samá dna reality.


Sama tam leží, ostatní uletěli do ráje,
nechali ji tam, v černočerném tunelu,
marně chce umřít, proč vločka netaje?
Život jakoby kolem ní postavil celu.

Už nechce vidět ten zlý svět,
však jak umřít, proč netaje?
Stejně jak narodí se a zemře květ,
proč nemůže ona? Přemítaje.

Protože je tu jediná taková.

Protože je ledová.