K ničemu

Objímal jsem tě, aby ti bylo líp,
ale asi tak bylo líp jenom mně,
každý tvý slovo mě bodalo jak šíp,
že neumím pomoct, zoufale a na dně.

Pak prý, že potřebuju holku,
se kterou se budu radovat,
a já jen potřeboval tu,
která mě bude milovat.

Bude v lásku a v nás věřit,
nepochybovat.

Šel jsem z lesa vedle tebe,
a tekly mi bolestí slzy,
zas budu mít jen sám sebe,
už jsem tě ztratil dřív, tak brzy.

Ale na co jsou platný moje city,
tys je stejně vidět nechtěla,
říkalas, že nesejde ti na tom co ty,
ale neustále jsi jen svoji bolest řešila.

Do očí ses mi bát podívala.
Snad, aby ses nespálila?
Jen z lítosti už jsi se mnou byla,
pryč jsi mě odháněla.

Pro lásku k tobě jsi mě nejvíc nesnášela.

V tu chvíli, mi život už k ničemu nebyl,
bolest přerostla, že jsem jen ji cítil,
nejradši bych se tam na věky ve sněhu pohřbil,
smyslu i smyslů jsem pozbyl!

Nechtěl jsem už jít dál,
už nebylo kam jít,
vše o čem jsem snil a o co stál,
nebyl zas důvod žít.

Nedokázal jsem už žádnou radost vykouzlit, ani ji mít.

Po chvíli mi došlo, že musím být zodpovědný,
jinak bych do tý zamrzlý říčky klidně skočil,
všem lidem na světě nejsem lhostejný,
i když ten mi nejmilejší se ke mně zády otočil.

A pak už to bylo jasný,
slzy mi na tváři zmrzly.
už nebude krásný,
spolu už jsme nešli.

"Tak aspoň dojdem na ten autobus."
Pochopil jsem, pak čágobelo, čus,
Pak stalo se, co nikdy předtím,
v bolesti a zoufalství nějakej plot drtím.

"Seru na nějakej autobus!"
Trhám kopu, hnus,
ani ten zasranej plot jsem nerozbil,
aspoň, že tak, můj nebyl..

A ty rychle mizíš,
lidi, auta plot bylo mi to jedno,
masovýho vraha ve mně teď vidíš,
nemělas být svědkem, když dostal jsem se na dno.

Ale nakonec je dobře, že se to stalo,
tolik bolesti se už držet nedalo,
i když mě mrzelo, že mě takhle naposledy vidíš,
aspoň se mě teď snadno zbavíš.

Ještě jsem za tebou sněhem běžel,
ne abych tě získal nebo něco změnil,
jen omluvit jsem se za tu bolest chtěl,
že necháš mě tě obejmout, už jsem nevěřil.

Stejně jsem to zkusil.