Jen spíš

Vzdychám, jen šeptám kouzla,
když slzavá údolí do srdce vklouzla.
Když padám dolů, nebi blíž,
čekám, kdy už se probudíš.
Snad pak pochopíš, že to nesnesitelně bolí,
když hraješ jednu z mnou nenáviděných rolí.
A ty dál děláš, že jen spíš…
Se zavřenými víčky – to přece nevidíš.
Obličej stažený bolestí, bez dechu…
Podrobit tě chci výslechu.
Ale ty pod tíhou šeptaných kouzel pořád jen spíš…
Prosím, kdy už mé zoufalé volání uslyšíš?