Mrazivá

Dnes v noci
bude dvacet pod nulou
a já si přeju,
aby mé city konečně zmrzly.

Nechci cítit nic
a všechno pustit z hlavy,
chci zemřít
a stát se ledovou královnou,
nechci cítit strach.

Před smrtí chci potkat všechny,
co pro mě něco znamenali
a říct jim,
že mě všechno mrzí.

Slzám už se neubráním
nechám vám tu náhrdelníky z perel
bílých
které jen ty vidíš černě.
.
.
.
.
.
.
Ty má sestřičko, co jsi pro mě nejdražší
musíš být šťastná i za mě
vždycky jsem byla přecitlivělá
ale ty pro mě prosím neplač,
a ty stvořiteli Múzy
musíš psát už jen veselé básně,
abych tě mohla z nebe líbat
nezoufej, že už s tebou nebudu
vidíš, byla jsem slabá
nevzdej to, už pro mě prosím,
mami, tati budete mi chybět
mám vás ráda,
s tebou babi se už brzo uvidím
bude to asi zvláštní.

Až se znovu narodím
budu jistě zase stejná
zelené oči a zlaté vlasy
zase se budu smát
a občas hrozně plakat.

Mí přátelé, které mám ráda
milujte život a smích,
tebe, má lásko
budu milovat příště až...

...teď už pláču slzy zmrzlé,
a nastal čas odejít..

Ty můj smutku největší
vždy jsem ti říkala jen pravdu,
a až budou pohřbívat mé tělo
pohleď na mou duši.
Jakou barvu vskutku má?
Zahoď růžové brýle
i ty černé
a podívej se opravdově.
Vidíš ten smutek v očích?
Nevyčítám ti ho,
to já sama se v něm chtěla utopit.

To jsou má poslední slova
navždy Tvá Petra Ledová.