Pocity

Probuzení, jen krátká chvíle,
za kterou se nejvíc proklínám,
obrazy o kouzelné víle,
si v hlavě náhle promítám.

"Bum, je tu jen další hloupej den,
s lidma si moc nerozumíš,
nemáš už žádnnej sen,
jen prázdně čumíš."

A slzy zas visí na kahánku,
posílám je spát,
vyřešil jsem vlastní hádanku,
není o co stát.

"Cítíš to, i přes všechen ten hnus?
Jak se v tobě něco svírá,
zaškrť to v sobě, dus jen dus!
Zamkni, ať se neotvírá."

Honem to rychle umlčím,
"No a co, že to není jak má být?"
pocity si za klobouk strčím,
musím jen další den přežít.

Tohle tělo za nic nestojí,
mysl, ať je radši prázdná,
duše se o sebe moc nebojí,
připadá si příliš marná.

Nenávidím to, když mi tichý slzy,
po tvářích začnou tančit,
vím, doufám, přejde to brzy,
proč ještě musím něco cítit?