Smýt

Z rozbolavělého těla
všechno to zlé smýt,
kéž bych tu vodu měla,
zabránit tomu všemu
se do samé hloubi vrýt.

Nechat se hladit dlaněmi
jemné průzračné vody,
co najednou oněmí,
abych uslyšela
ty zraňující pravdy.

Jen tupě hledět na stékající kapku
a cítit přitom to prázdno, chlad,
tu bezmoc při pokusu rozbít skořápku,
mezi mnou a vámi stojí jak hrad.

Smýt tu lítost, když vedle mne jdeš
a přitom jednu míli běžíš přede mnou,
co já vím, kam se tak ženeš,
možná že ubližuju sílou nevědomou.

Smýt ten skelný pohled mezi vás,
do toho neviditelnýho bodu,
smýt tu štiplavou sůl na konečcích řas,
to je z toho jak brečím tu vodu.

Horkou spálit tu ubodanou kůži,
to mdlo, když pálí mě oči nevím čím,
třeba málo, malinko mě to vzpruží
při průchodu tam tím vším.

Smýt tu budoucnost, do které zas musím jít,
do jámy lvové dobrovolně vpadnout,
stačilo mi tu se samotou poklidně bdít,
já ji mám ráda, proč tam kdesi spadnout?