Neznámá

Kdysi jsem psala, že jsem pro tebe neznámá
Ale jaksi jsem to nedomyslela
Nic není tak snadné, jak se zdálo
Všechno je složitější, než jsem kdy myslela
Hlavní problém totiž není v tom, že bys mě neznal
Naopak se občas divím, kolik toho o mě víš
Problém je v tom, že se neznám ani já
Já vím – vymluvit se mi to pokusíš
Ale ne – teď nemluv, jen mlč a poslouchej
Chci a potřebuju ti to vážně říct
Jak to je, jaká je pravda
Chci mluvit o těch slabostech, co nechci mít
O tom, jak mívám večer deprese
Z toho že nejsem žádná kráska
I když dělám, že mi to nevadí
Ve skutečnosti mi z toho hlava praská
Nezáleží totiž jen na náplni
Celý svět chce i zajímavý obal
A já ho nemám, nemohu ho vytvořit
Nemůžu každému říct – tak si mě rozbal
Pak realitu uvidíš…
Trápí mě má malost
To, že nejsem jednoduše řečeno nad věcí
Bolí mě ta má stálost
Ne kvůli tobě – ty jsi má srdeční záležitost
Ale kvůli těm křídlům, která bych chtěla mít
A nemám
Nemohu je jen tak z nebe vzít
A k sobě je přilepit
Proto abych mohla létat
Tam, kam chci
Ale sama má duše už na takový let nestačí
I když je zasněná dnem i nocí
Nikdy nevládla touto mocí
Sen mít
Za snem jít
Přes všechny překážky sen vyplnit
A pak s pocitem spokojenosti – klidně přes mrtvoly –
Odejít
Vidíš, jsem slaboch, co na nic nestačí
I když moc dobře ví, že spoléhat se na ostatní -
tohle pravidlo už dávno neplatí
Už dávno přece stojím na svých vlastních nohou
Nebo se o to aspoň pokouším
Ale moc se to nedaří
Jen mě z toho chytnul splín
Uvědomění si toho, že asi neumím žít
Existuje duševní pochod, který mě z toho může vysvobodit?
A dát mi na rty smích
Do očí jas
A do duše klid…