Zatracení

Proč slunce vychází,
pro člověka co se ztrácí,
ve vlastní nesmyslnosti,
vězeň ve své marnosti.

Každý den se v páru mění,
kde je teď všechno snění?
A nesmyslná víra?

Jen svíravej pocit ve spánku,
a prázdný dlaně,
snad sudičky mi daly do vínku,
být neustále na dně.

Jen utrácím drahý čas,
nevím proč ještě žít,
jednou poznáš lásky krás,
a jen tu chceš v srdci mít.

Pak zmatený a opuštěný,
moc špatný si připadám.
Zevnitř všechno přelámaný,
dohromady to už těžko dám.

Každá rána vytlačuje,
toho kým jsem býval,
další bolest ujišťuje,
zbytečně jsem přežíval!

Naivní představy,
že můžu někomu být někým víc,
porazí mě strach a obavy,
a jsem teď míň než nic.

Trápí mě, že nevím,
asi už nemám co dát,
v tichu se vytratím,
už není o co stát.

Je přeci tolik lidí,
a ne každý jen tmu vidí...
To jim patří štěstí.

Třeba svět jak ho znám, není zas takový zlo,
a já jsem jen ten, kdo potvrzuje pravidlo.