Bezcitná?

Chtěl bych ze sebe vydat pocity,
jestli ještě nějaký mám,
dřív byly cítit do morku kostí,
teď jen tlumenou bolest znám.

Asi už si ani z toho nic nedělám.

Vstávám a zas do propasti padám,
do smutku prázdných dlaní,
až hrůzu ze sebe mám,
a je ještě i jiný přání?

Než se beze slova vypařit,
zbytečnej život zahodit,
chtěl jsem někam skutečně patřit,
ale stojím o to ještě žít?

A dokázal bych to? Můžu vůbec někým být?

Tak nesmyslný otázky si dávám,
vše na čem mi záleží,
stějně věčně prohrávám.
Tak jaképak žití?

Odešel bych, kéž bych směl,
v tomhle světě mě moc netěší,
pro to co zbylo ze mě, bych měl,
marnit život, to je nejhorší.

Protože se může stát,
že zítra se probudím,
a hlavou mi probleskne:
"Necítím, už nic necítím."

Možná je to moje vina,
a možná ne, už to tak prostě mám,
moc dlouho jsem ležel u dna,
a moc dlouho jsem na světě sám.

Myslete si, že jsem blázen,
když životem tak pohrdám,
mně umřel každej sen,
tak jakej sen asi ještě mám?