C´est la vie

V temném podzimním podvečeru
dívám se z okna ven.
Zasmušile přemítám o životě
a smutně koukám, jak umírá den.

Na ulici mezi tím si vítr s prachem hraje.
S prachem cest a kousků nás,
hraje si před okny smutného melancholika
a jak strážník vězně jej chytaje.

Chytaje i poslední zbytky světla
a halí temnou ulicí do černočerné tmy.
I vítr ustal a prach šel spát,
venku začal koncert ticha.

Libozvučné ticho a melancholie zní temnou krajinou.
To krásné ticho ve skutečnosti truchlí nad zánikem dne,
trudomyslně se dívám do tmy a nasávám to božské ticho.
Jako blázen dívám se, jak dnešní den hasne.

C´est la vie!