Princezno

Princezno milovaná, jdu sbohem ti dát,
chci odejít ze světa a všechno vzdát…

Co to chceš udělat, co mi to říkáš?
Chceš snad být sobec, co o nich denně slýcháš?

Promiň, možná jsem slaboch, co nemá na víc,
z tohohle světa, ze všech těch lidí – je mi však na nic…
Chci svou duši smrti přenechat, spadnout až dolů,
nechci už „život“ hrát, chci karty smést ze stolů…

Nevíš, co mluvíš, jsi naivní blázen,
nevíš, co to je spadnout až na zem…
Smrt nebude laskavá, bude tě dusit,
bude tě lámat a pomalu mučit…

Možná, ale přesto se nebojím jít jí vstříc,
život je pro mě rubem a paní smrt je líc…

A co bude se mnou, co bez tebe dělat budu?
Nedokážu se sama ubránit světu a osudu.
Bez doteků a pohlazení,
zůstaň se mnou, nechoď za ní…

Promiň, je to pevné rozhodnutí,
ani tvůj pláč mě ke změně nedonutí…

Je mi to líto, co však nadělám…
Budu tě milovat i jako anděla…