Oči uplakaný

Za tmavými skly slzy ukrývá
a na rtech se usadil falešný smích.
Srdce své – navždy – klíčem zavírá,
je sama – ten pocit neznámý po měsících
prožívá.
Jedu lidské zlosti požívá.
Zaživa ji to požírá.
Neví, co dělat má
s očima uplakanýma,
co tolik bolí,
když se zase naplnily mořskou solí,
která v pramíncích po tvářích stéká,
až se z těch pramínků vytvořila řeka
a ta míří až do moře smutnění,
kde v nové naděje možná se promění.
A odletí pryč
k jejímu srdci blíž,
aby ještě zvážila, zda zahodit klíč.