Pocity

V pokřiveným spánku s hrůzou,
než se mi oči otevřou,
máchám rukama nad hlavou,
pak jedna myšlenka za druhou,
už si pro mě jdou!

Hledal jsem spřízněnou duši,
jenže sen co jsem měl už není,
chci zavřít oči a ucpat uši,
možná jsem bez duše i snění.

A když vstanu nikdo tu není,
ruka vzpomínek, konejší a moc svírá,
chtěl bych vrátit moje snění,
dopadla zle moje víra.

Na život.

A proč střádám zbytky nevinnosti,
když se mi do očí nikdo nezadívá,
proč tolik vlastní lítosti,
nad něčím co cenu nemá?

Připadám si jak odpad světa,
neměl bych tu už ani o den víc být,
jsem jen stín, skrytá smutku silueta,
nesnáším se a nesmím žít.

Dneska se slzama vstanu,
na vlastní pocity sílu nemám,
rychle je utřu a zapomenu,
nebudu se cítit sám.