Chtěl bych zemřít

Chtěl bych zemřít vedle dívky milované,
co její krásu mezi hvězdy jsem maloval,
až k západům svoji cestu ukončí slunce nádherné,
a pláči, protože její krásu jsem andělům žaloval.
Naposledy spočinout zrakem na její tváři,
pak oči už napořád, s jejím obrazem, zavřené,
milenci byli jsme pouze dva a mezi sebou akorát lháři,
co má ústa povídají pro její srdce studené.
Zemřít a po věčnost tě v objetí cítit,
co v životě ani jedinkrát jsem nesvedl,
po vlasech naposledy lehce tě pohladit,
vždyť kvůli tobě s životem jsem se rozvedl.
A tam, pak, v příbojích mrtvých duší,
na pobřeží u skalisek z rozedraných stránek,
místo šatů co ti toliko v životě sluší,
píši báseň a nemohu se rovnat s jménem: Fráňa Šrámek…

Chtěl bych zemřít vedle dívky milované,
ale život pevně v rukou mě má…